Jdi na obsah Jdi na menu
 

Mýty a fakta o linii Arpád

19. 2. 2012

V srpnu roku 2008 jsem zavítal na Zakarpatskou ukrajinu. Byla to převážně horská turistika, a poznávání Rusínské kultury co přitahovalo mou pozornost. Ukrajina zpívá, jak praví klasik a její píseň dobrodružství, pohostinnosti a tvrdého každodenního života by mohla být námětem nemalé knihy. A právě zde, skrze pohostinnost starého sedláka ze samoty nedaleko Volovce jsem se poprvé setkal s jednou z téměř zapomenutých kapitol druhé světové války,

nepokořenou mýty opředenou linií Árpád. Starý sedlák Kurčenko vypráví:
"Po té co odešli Češi přišli Maďaři společně s německou armádou. Němci se k místnímu obyvatelstvu chovali slušně a dětem rozdávali bonbóny. Okolo čtyřicátého roku začali Maďaři s pomocí nuceně nasazených stavět opevnění. Podzemní tvrze i malé bunkry. Do některých vedly úzkokolejné zásobovací železnice. Podzemní chodby dosahovali i několika kilometrů. Po válce objekty prohledávala NKVD. Říká se, že tam němci něco důležitého schovali." Takové bylo mé první setkání s linií Árpád. Začal jsem se zajímat o tento zapomenutý pevnostní systém. Mluvil s pamětníky, navštívil oblastní muzea, hledal písemné zmínky těch kteří linii stavěli i těch kteří se jí pokoušeli dobýt.
Obraná linie Árpád dostala své jméno po slavném velkoknížeti maďarských kmenů, který v 9. století přivedl první Maďary do Karpatské oblasti. Linie se rozkládala na stovky kilometrů dlouhém pásmu, podél horských svahů, říčních břehů a údolních cest, 15-25 km, vně hranice Maďary okupovaných Karpat. Přes to, že řeky jsou zde většinou mělké, jejich velké množství a příkré břehy tvořili společně s členitou krajinou z karpatských hor přirozenou pevnost, téměř nedostupnou pro mechanizovanou bojovou techniku sovětské armády. Pro umístění obrané linie nemohlo být vybráno lepšího místa. Se stavbou obranné linie bylo započato roku 1940 na základě plánů plukovníka Maďarských stavebních vojsk Teofila Hárosy. Skutečný nárůst intenzity realizačních prací přichází však až s porážkou německých vojsk u Stalingradu  a s tím svázaným ústupem na západ. V polovině roku 1944, kdy rudá armáda již byla na prahu Karpat, byly postaveny další dvě obrané linie. Tímto dosáhla hloubka obranného systému na některých místech 40-50km. První dvě obrané linie tvořily Linie ST. Lászlo a Hunyadi. Linie ST. László využívala pevnostní prvky a zákopy, pozůstalé z první světové války. Jejím úkolem nebylo dlouhodobé zadržení nepřítele, ale vytvoření dočasného chráněného pásma, ve kterém by se mohly znovu zformování ustupující německé a maďarské jednotky. V případě prolomení této linie se měl nepřítel dostat k hlavní obrané linii Arpád, která měla za úkol dlouhodobou blokaci postupových cest za pomoci sítě betonových bunkrů, zákopů, minových polí, dělostřeleckých a kulometných stanovišť. Jednotlivé opevněné body byly navzájem propojeny zákopy. Bojová aktivita byla koordinována pomocí telefonní linie. Jednotlivé obrané sektory měly podporu dělostřelectva a taktické velení. Mimo běžných pěchotních překážek z ostnatého drátu byly používány elektrickým proudem nabyté protipěchotní překážky. O rozsahu obranného systému, se kterým se sovětská armáda musela potýkat hovoří ve svých vzpomínkách Sovětský Plukovník-Generál A. A. Grechko následovně: "Nepřítel postavil 99 pevností, 759 zpevněných bunkrů,394 zemních krytých staveb,439 kulometných hnízd,,400km zákopů a jam, 135km protitankových překážek.“ Převážná část pevnostního systému byla tvořena menšími betonovými bunkry pro pěchotu a dělostřelectvo, pouze v ojedinělých případech došlo k realizaci projektů rozsáhlejších podzemních pevností, pro tento účel byly využívány již existující pevností komplexy z dob první světové války. Těch však nebylo mnoho. Menší objekty neměly žádné vnitřní zázemí. Z toho také vyplívá, že v případě obléhání byly objekty plně odkázány na zásobování skrze síť zákopů. Obvykle sestávaly pouze z jedné kasematy a přilehlého nevelkého skladu. Několik zachovalých objektů tohoto tipu je možné vidět  v údolí, na břehu řeky Tereblji nedaleko Synevyru. Na obranu pevností byly používány běžně dostupné pěchotní zbraně. Celkové stavební provedení pevností svědčí o spěchu ve kterém byly stavěny tento fakt se promítl rovněž na jejich nízké odolnost proti mechanizovaným zbraním sovětské armády. Rozsáhlejší podzemní pevnosti, obvykle sestávali z vchodového objektu, který byl umístěn za palebnou linií. Objekt sloužil mimo zásobováni pevnosti rovněž k nasávání čerstvého vzduchu který byl poté rozváděn do podzemí. Jeho stropnice byla opatřena vnitřním plechovým pláštěm tak aby v případě výbuchu dělostřeleckého granátu na stropnici nedošlo k ohrožení osádky objektu. Stropnice dosahovala tloušťky 1,5m, stěny přibližně 1m. V sálech za vchodovým objektem byla skladována munice a proviant pro osádku objektu. Podzemní chodby se pak dále rozcházely k jednotlivým střeleckým věžím, bunkry napojené na podzemní systém, tak jak je známe Československých dělostřeleckých tvrzí zde nebyly. Mezi střeleckou věží a  podzemní přístupovou chodbou byly vždy vzduchotěsné dveře za kterými následoval vzduchotěsný průlez.  Před vchodem do střelecké věže byl obvykle umístěn sklad munice. Náš průvodce Saša hovoří o podzemní železnici která sloužila k zásobování jednotlivých střeleckých věží. Vzhledem, k tomu, že podlaha byla tvořena dřevěnými překryty odvodňovací šachty je přítomnost zásobovací železnice nepravděpodobná.
Vraťme se však zpět do roku 1944.Sovětská armáda postoupila k úpatí Karpat. Odpor maďarské armády se neustále stupňoval. Členitý terén napomáhal přípravám Maďarů na obranu postupových cest čtvrtého ukrajinského frontu. Tlak vyvinutí sovětskou armádou donutil Maďarské obránce k pozvolnému ústupu a to i přes intenzivní odpor který kladli v průběhu intenzivních bojů 6-12 srpna 1944. Přes drobné úspěchy však nebyla v průběhu dalších dnů sovětská armáda schopna rozhodujícího průlomu a v polovině srpna 1944 je proto rozhodnuto o dočasném zastavení postupu. Tato pauza byly využita k doplnění mužstva výzbroje a transportních prostředků pro pokračování bojů v lesnatém, horském terénu.Tak byl postup sovětské armády zastaven na linii Hunyadi. Po neúspěšných bojových operacích provedených od srpna do října 1944 rozhoduje sovětské velení o zahájení obchvatné operace Lasi-Kyšiněv. A. A. Grechko věřil, že linie Árpád byla silný pevnostní systém a jeho poražení je možné jedině obchvatným manévrem. Jak již dnes víme, informace zpravodajské služby, které měl v té době k dispozici nebyly přesné. Na svazích hor mezi údolními bloky nebyly téměř žádné pevnosti a na zaslepení vzniklých mezer nebyl v oblasti dostatek Maďarských vojáků. Nedlouho po jižním obchvatném manévru rudá armáda prochází východní Karpaty ze severu, na území Polska. Německý výpad z jihu se tak stává vážným nebezpečím pro sovětská vojska postupující přímou cestou na Berlín. Čtvrtý ukrajinský front, zajímající pevné pozice v Karpatech, proto dostal rozhodující úkol. Přejít opět k útočným aktivitám tak aby Maďarské a německé jednotky situované v Karpatech neměli dále sil na napadení obchvatem postupující sovětská vojska. Z výpovědi A. A. Grechka dále vidíme, že odpor kladený útočící sovětské armádě byl různý.Zatím co cesty vedoucí v údolí nedaleko vesnice Mikulichin byly opevněny pouze čtyřmi lehkými bunkry neschopnými efektivního uzavření postupových cest, údolí ve směru Kőrösmező-Rahó bylo opevněno takřka neprodyšně. Jedna z nejrozsáhlejších bojových operací sovětské armády v Karpatech proběhla právě v této oblasti. Obraná křižovatka Kőrösmező byla opevněna souvislým pásmem devatenácti silných opevněných bodů. Každý z opevněných bodu se skládala z 2-3 střeleckých postavení propojených zákopy. Pěchota byla chráněna v dřevem vyztužených krytech za sítí proti pěchotních překážek. Byly to právě boje o tento obraný úsek, které přispěly ke stažení maďarských vojsk ze Zakarpatí dále do vnitrozemí Maďarska.
V průběhu obléhání Karpatského opevnění, se sovětské armádě podařilo obsadili několik důležitých průsmyků a dobýt část linie ST.László. Následkem bojových operací, obzvláště po ztrátě sektoru Kőrösmező, byla Maďarská armáda nucena k ústupu aby se tak vyhnula hrozícímu obklíčení. Přes fakt, že opevnění nebylo představitelem moderní koncepce pevnostních staveb, a jeho značná část byla tvořena již existujícími stavbami z dob první světové války, svou jedinečnou polohou v karpatských horách, pokusům svým oblehatelů o frontální průlom odolalo. Po druhé světové válce byly výstrojní a výzbrojní prvky pevnostního opevnění demontovány  a následně některé části podzemních chodeb odstřeleny nebo zaslepeny silnými stěnami. Zapomenuté podzemí systémy s mnoha zavalenými či zazděnými chodbami vždy vyzívaly pozornost  lidí  žijící v jejich blízkosti. Zaslepení chodeb vždy vyzívá otázku proč? Znajíce o nakradených nacistických pokladech adoptovali někteří místní obyvatele myšlenku o ukrytí pokladů, či tajných dokumentů právě zde. Možnost však, že by zde německá či maďarská armáda něco schovala je značně nepravděpodobná tak jak osud třetí říše a jejich spojenců nebyl v této etapě války ještě zcela zpečetěn. Romantika příběhů o tajných pokladech skrytých v zasypaných chodbách pevnostního systému však zůstává dál společně s nadšením a leskem v očích lidí kteří o nich vypráví. Drobné bunkry bývalých údolních bloků zůstávají do dnes otevřeny. Stejně tak i podzemní pevnosti. Po oranžové revoluci v listopadu 2004, došlo k vytvoření dobrovolných skupin starajících se o pozůstatky pevnostního systému.Zájem takové skupiny, přilákala v roce 2005 rovněž podzemní pevnost Verchnja Hrabivnycja. Objekt byl v době působení této skupiny vyčištěn, opatřen novou podlahou a osvětlením. V roce 2007 však správní orgány zakázali další renovační práce. Projekty za znovuvzkříšení a prezentaci kdysi neporažené linie Árpád, trpí porážku za porážkou na bitevním poli s byrokracií Ukrajinských úřadů.
Svaz průvodců Zakarpatí jejichž novým, atraktivním motem je "Ukrajina znamená dobrodružství“, organizují za nevysoký obnos 30 hřiven, v přepočtu přibližně 110kč, výpravy do podzemních prostor pevností. Pevnosti jsou sice ve většině případů volně přístupné, avšak vzhledem k jejich značně dislokovaným polohám nesnadné k nalezení. Cesta na místo exkurze znamená výstup do kopců a samotná exkurze poté průchod těsnými chodbami, překonávání probořených odvodňovacích šachet a brození částečně zaplavenými chodbami.  Některé chodby jsou značně nestabilní a tak je jen rozumné se do podzemního
komplexu nevydávat na vlastní pěst. Šachty stoupající z podzemí k bývalým střeleckým věžím nejsou zakryté a tak je dobré si při průchodu přes malebné pastviny dávat pozor aby se příjemná procházka nezměnila na boj o přežití.
Je jedině dobře, že alespoň aktivitou průvodců, dobrovolníků může Ukrajina a její Zakarpatí prezentovat, že stále má co nabídnout turistům, pro které Ukrajina znamená Dobrodružství.
Autor: Spuk L.
Použité písemné prameny: Szabó J. J. , The Arpád Line, The defence of the Hungarian Royal Army in the Eastern Carpathians 1940-1944 (Do anglického jazyka přeložil Mihály Benkő)
                                        :Brandos O., Kleslo M. a kolektiv, Ukrajinské Karpaty-poloniny, lesní karpaty, zakarpatská ukrajina, nakladatelství SKY 2007
Podrobné informace linii Arpád i mnohém dalším jsou prezentovány na oficiálních stránkách organizace zakarpatských průvodců. www.agz.in.ua